Šumpersko

O původu jména Šumberku

Dle německé pověsti má Šumberk své jméno od jisté prastaré šlechtické rodiny Sconenberků, jež prý město založila. V Kalabrii poblíž moře rozkládá se městečko Belemonte ( německy Schönberg), do něhož se přestěhovala asi v šestém století před naším letopočtem jistá rodina, která tam brzy největší vážnosti požívala a proto i těch nejvyšších hodností dosáhla.

Tito páni z Belemonte přestěhovali se později do Churu v kantonu Graubündském, a sluli tak „Schönbergu“. Byli též mezi velmoži, s nimiž se císař Karel Veliký radil, jak a kde by měl ku cti a chvále Boží vystavěti klášter benediktinský.

Ze Švýcarska rozmnožili se do Hessenska a obývali tam hrad „Schonberg“, z něhož prý je dosud viděti zbytky. Odkud se rod rozšířil do Nisy, Saska, Čech, Slezska a na Moravu.

Jak ale listina z 12. století pocházející udává, byl Šumberk téhož století založen olomouckým biskupem Otou ze Šaumburku a podle něho je i pojmenován.

Jiní opět tvrdí, že Šumperk má své jméno od krásné polohy města.

S několika možnostmi vzniku jména Šumperka nás seznámil text Františka Poštulky z knihy Pověsti ze severní Moravy.

František Poštulka (1859 Třeština - 1942 Litovel), byl vynikající učitel a významný vlastivědný pracovník své doby. Je autorem vlastivědy zábřežského okresu, která vyšla v r. 1893. Součástí vlastivědy byly i pověsti, které se velmi líbily, proto se rozhodl vydat je v samostatné sbírce. Kniha vyšla vlastním nákladem autora v Knížecí arcibiskupské knih - a kamenotiskárně v Olomouci v roce 1897 a měla velký význampro poznání pověstí zdejšího kraje. Koncem 19. Století - v době vzniku knihy - byl užíván název německý (Schonberg), ale také český, který se od toho dnešního poněkud lišil: Šumperk byl tehdy znám jako Šumberk.

V nešťastné a neblahé době třicetileté války se obyvatelé Šumperka obávali, že město obsadí Švédové. Z obavy před nepřítelem vybudovali šumperští občané množství dlouhých a úzkých chodeb, ve kterých by se mohli skrýt a také uschovat svůj drahocenný majetek. Nejvíce chodeb vzniklo pod bývalou tržnicí v blízkosti morového sloupu.

Jak velký musel být strach před Švédy!

Uvnitř měšťanských hradeb stál dominikánský klášter. V té době skrýval obrovské bohatství. Také mniši chtěli ukrýt svůj poklad před švédským vojskem. Věděli, že v bezpečí bude pouze mimo zdi kláštera. Hledali proto v okolí města vhodný úkryt, až našli v nedalekém lese malou jeskyni, kterou potom rozšířili klenbou.

Jedné tmavé bouřlivé noci vyrazili mlčící mniši s pokladem za brány města. Stráž hlídala, aby nikdo z obyvatel Šumperka město neopustil. Chtěli tak zabránit tomu, aby jeskyni nenašel někdo nepovolaný, skrýš nebyla vyhrazena a klášterní poklad nebyl odcizen. Po několika hodinách se mniši vrátili zpět, jen jeden z nich zůstal v jeskyni jako strážce pokladu. Žil zde poklidně a odloučeně jako poustevník.

Jednoho dne mnich ze svého úkrytu na chvíli odešel. Na zpáteční cestě narazil u jeskyně na muže, který ji právě opouštěl s pokladem. Svůj lup měl svázaný do velkého rance. Mnich k němu přátelsky přistoupil a začal mu vysvětlovat, že tento majetek patří církvi a pokud jej odnese, dopustí se svatokrádeže. Cizinec však očividně nechtěl poklad vrátit, a tak se mu mnich vzepřel. Zloděj svou kořist položil na zem, starého mnicha odvlekl do tmavého kouta jeskyně a tam ho uškrtil. Poté rychle naložil ukradený poklad na záda a chystal se z jeskyně utéct. Tu se náhle těžké balvany z klenby uvolnily, strop jeskyně se zřítil a hříšník byl pohřben v sutinách. Vchod jeskyně byl zavalen kamením z klenby a lupič byl tak potrestán za svůj čin.

Ve městě nikdo netušil, jaký zločin les ukrývá. Švédové odešli, válka skončila a byl uzavřen dlouho očekávaný mír. Všechno bylo jako dřív a měšťané pospíchali, aby své ukryté bohatství vynesli na denní světlo. Také mniši se vypravili - tentokrát slavnostně za doprovodu všech obyvatel - vyzvednout klášterní poklad. Ale jaká hrůza!

Jeskyni našli zbořenou a na místě, kde stály donedávna staleté stromy, zbyla jen suť kmenů a kamenů.

Hledali a kopali dlouho, ale poklad nenašli.

Na místě hrůzného činu vystavěli věřící z kamenné sutě kapličku, která ale časem zanikla a místo, kde stála, už nelze najít.

Jednou v roce, v den nanebevzetí Panny Marie, když zvony klášterního kostela svolávají k bohoslužbě, může osamělý pocestný jeskyni s pokladem uvidět. Je - li rychlý a obratný, může poklad získat. Ale běda tomu, kdo je pomalý a příležitost promarní! Jakmile zvony dozní, jeskyně se za velkého hřmění uzavře a nešťastníka uvězní navždy.