Šumpersko

Jednoho podzimního dne se vypravil hrnčíř Ondřej Drkoš, řečený Andrýsek, časně ráno ještě za tmy s vozem vrchovatě naloženým čerstvě vypáleným nádobím do Jevíčka, kam už od nepaměti loštičtí hrnčíři vozili svoje výrobky na trh. Jel bez starostí, a jak by také ne. Už večer před tím mu starostlivá manželka s tovaryšem všechny ty zvonivé, krásně červené a sivé hrnce pečlivě na voze uložila do rozestřených otepí slámy a důkladně opatřila, aby se nic nerozbilo a všechno na jarmarku prodalo. Protože se blížil čas zabíjaček, přidali tentokrát více větších obroučkových a dvouobroučkových hrnců na sádlo, krásně křemelou vyhlazených a vyzdobených. Takové totiž hospodyně tuze rády kupovaly. Andrýsek byl proto v blahé předtuše dobrého výdělku vesel a pobrukoval si starou hrnčířskou písničku o tom, že „my hrnčíři, my jsme páni, my milujem muziku, my si peněz naděláme z roztlučených rendlíků“.

Když se skřípající fůra dokodrcala až na Brablec, tam, kde se silnice ostře sváží s lesíkem k Vlčicím, začaly náhle cestu zatahovat dlouhé mlžné jazyky, jakoby někdo chtěl provoz zalikovat bílými pentlemi, čím dále, tím hustěji před silnicí natahovanými. Přitom se z křoví po obou stranách lesíka ozýval pronikavý chechtot a huhňavé volání: „Andrýsk-ů-ů-ů….“, přičemž se zděšeným koním ježila srst na hřbetě a nohy, jakoby jim vrostly do země. Nemohly udělat ani krok kupředu. Teprve když Andrýsek, který hned poznal, čí je to práce, slíbil hastrmanovi Matesovi, svému častému návštěvníku, že mu nahází do strouhy tekoucí kolem hrnčírny hodně „aušusových“, tj. zkažených hrnců, aby měl na poklopení dušiček utopenců, mlha se ztratila a koně mohli jet opět dále. Jakmile se však úplně rozedniloa nad povozem se rozklenula čistá modrá obloha krásného podzimního dne, Andrýskovi otrnulo a začal hastrmanovi pustě spílat, slibuje, že místo hrníčků do strouhy mu uřízne šos jeho zeleného fráčku, zrovna ten, co mu z něho stále kape voda, když u nich na peci sedává, jakmile se Mates v dílně ukáže. Tak dojeli bez nehody až za Kozov a zdálo se, že už je nic zlého nepotká, když najednou před Hartinkovem, kde se vzala, tu se vzala, za jasného dne se z lesa vyvalila mlha tak hustá, že ji mohl zrovna nožem krájet. Vůz z nádobím do ní vjel a ačkoli Andrýsek znal cestu tak dobře, že by po ní trefil se zavázanýma očima, zabloudil a po celodenním jakoby v začarovaném kruhu se večer Andrýsek i koně celí utrmácení ocitli místo v Jevíčku opět před Kozovem. Na trh už ovšem nejeli a když pozdě v noci po návratu domů paní mistrová nakoukla pod plachtu vozu, div neomdlela. Na pečlivě rozestřené slámě ležela místo nádobí jen spousta střepů tak roztodivně promíchaných a zpřeházených, jakoby vozem prošlo nějaké zemětřesení.

Tak se Andrýskovi pomstil hastrman za to, že mu při poslední návštěvě zlomyslný hrnčíř přiskřípl šos fráčku mezi dveře dílny k velikému veselí a smíchu tovaryše i kopy mistrových dětí, před nimiž hastrman ztratil poslední špetku autority, a za to, že nedodržel svůj slib. Pochopitelně, že po tak krutém vytrestání vícekrát Andrýsek Matesovi už nic zlého neprovedl a byli spolu těmi nejlepšími kamarády až do smrti, samozřejmě, že hrnčířovi.

Jak se hrnčíři Josefovi nevyplatilo lhaní

Nejmilejší zábavou hrnčířských dětí bývalo asi odjakživa pomáhání u pece, či spíše překážení při pálení. Když děti hodně pomáhaly a byly při tom tuze hodné, tu se po ukončení veškeré práce vyprávěli všelijaké strašidelné historky. A poněvadž „melouch“ (hrnčířská pec) byl většinou blízko vody, býval hrdinou obyčejně hastrman..

„Když jsem jednou večer pálil“, vyprávěl starý, fousatý, všem hrnčířským dětem známý tovaryš Josef, „vkročil do dílny hastrman. Kapala z něj voda a povídá huhňavým hlasem: Pálíš, Josefe, pálíš? Já - povídám já - pálím. A on zase: A co pálíš, Josefe? Ptá se hastrman, ačkoliv to dobře věděl, ale chtěl mě poškádlit. Nu, co bych pálil - já zase nato, a taky naschvál, abych mu to oplatil.Vápno pálím, vápno. Tak vápno pálíš, Josefe? Tož ať ho máš hodně bílé. No a pak už jsme povídali už jen tak, samé obyčejné věci a za chvíli hastrman odešel. Ale co se nestalo! Když jsme po několika dnech otevřeli pec a nakoukli do ní, tu jsme s hrůzou viděli, že máme všechny hrnce místo černých (sivých) načisto bílé. Takové selky tehdy ani zadarmo nechtěly a říkaly, že jsou slabě pálené a že v nich proto mléko zkysne nebo uteče.

Tak se hastrman pomstil za to, že jsem mu selhal. Měli jsme tehdy velkou škodu. Když přišel hastrman po druhé se ohřát při pálení a zase se ptal, co pálím, honem jsem mu řekl a bez lhaní - pálím černé hrnce. Načež on zahuhňal: Nu, ať jsou černé jako čert!

A takové už vždycky byly.“

Ze sbírky A. Langa Hrnčířské pověsti z Loštic upravila Libuše Seidlová.

I když bývali loštičtí hrnčíři známí široko daleko a z jejich výrobků pojídala nejedna moudrá hlava, nenašel se nikdo, kdo by u hrnčířovi pece hledal více než mazlavou hlínu a vypálené nádoby. V hrnčířských dílnách se však nejen dělalo poctivé řemeslo, ale rodilo se tam také umění - česká lidová pověst. A k tomu pověst hrnčířská.

Lidový muzejník a loštický rodák Adolf Lang sebral a zpracoval první celek hrnčířských pověstí z Loštic a splácí tak starý dluh kulturních pracovníků zaniklému a slavnému řemeslu loštických hrnčířů a čtenářům odkrývá nemalý kus osobité krásy.

Z doslovu Oldřicha Blažka