Šumpersko

Na jedné horské louce v Jeseníkách pásával mladý ovčák ovce. Skýva chleba s kousek sýra bývaly jeho denní potravou, voda ze studánky nápojem, jediná pastýřská halena veškerým oděvem. Ovčák byl však šťasten: celé dny si prozpěvoval, hrával na píšťalu a proháněl se po lukách.

Jednou se rozhodl podívat se do města. Jako ve snu kráčel ulicemi: obdivoval krásné domy, honosný oděv pánů a paní… vůně neznámých jídel omamně dráždily jeho smysly. A ta tam byla jeho spokojenost. Chléb se sýrem mu zatrpkl, voda zhořkla, přestala ho těšit píšťala i věrný pes. Smutně sedal u svého stáda a touha po bohatství uchvátila všechny jeho myšlenky.

Praděd všechno pozoroval. Znal příčinu ovčákovy nespokojenosti a bylo mu ho líto. Chtěl pastýři pomoci - a také ho vyzkoušet.

Když tak jednou ovčák zase seděl s hlavou slouženou v dlaních, zaslechl za sebou volání. Obrátil se a hrůzou oněměl: země se před ním rozevírala a obrovský stařec s dlouhými bílými vlasy a vousy z ní vystupoval:

„Daruj mi nejlepší ovci ze svého stáda a já ti splním všechna přání.“ - jak by se pastýř nezaradoval! Přeochotně vybral starci nejkrásnější ovci. Praděd ji vzal do náručí, pokynul mládenci a vedl ho do lesa. Hodnou chvíli šli mlčky, a když už se chtěl ovčák zeptat, jak dlouho ještě půjdou, objevil se zčista jasna před nimi zámek.

„ Naber si dukátů, co uneseš, neber však nic jiného!“ - řekl Praděd a zmizel. Ovčák už na nic nečekal a dychtivě se vrhl na dukáty. Cpal si je do kapes, rukávů, do klobouku - kam jen to šlo. Když už neměl kam dávat, chystal se k odchodu. Tu zahlédl překrásný prsten. Chvíli váhal, ale nakonec přece jen neodolal. Navlékl si ho na prst a pomyslil si: „ Ale co vezmu si ho. Taková maličkost! Vždyť toho tu leží fůry!“

A teď honem ven! Jenže - kudy? Hledá ovčák východ, chodí kolem dokola, ale marně. Běduje, v čelo se bije. Nic naplat. Je uvězněn uprostřed nesmírného bohatství.

Náhle si vzpomene na Pradědova slova: svléká prsten a odhazuje ho. V mžiku stojí před ním Praděd: „Nespokojil ses tím, co jsem ti dal! Nejsi hoden mých darů!“ - a pak zasvítil oslnivý blesk, zaburácel hrom a poděšený pastýř klesl ve mdlobách na zem.

Když se probral, s úžasem se rozhlížel kolem sebe. Seděl na vysokánské hoře, která na pokyn Pradědův vyrostla a skryla krásný zámek se všemi poklady. Lidé pak nazvali horu po mocném duchu, který ji vykouzlil - Praděd.