Šumpersko

Pán na Brníčku a Zábřehu zeman Tunkl byl velmi krutý ke svým poddaným. Trápil je robotou, jeho drábi bili z nařízení robotníky a nutili je do práce od rána do noci. A jestli byli drábi na robotníky málo přísní, dostali vyplaceno hotovými od zemana. Tak ze strachu poddané sužovali a tisíce jich zemana proklínalo.

„kdyby si ho čert na věky vzal,“ přáli si všichni potají. Když zemřel, lidé si oddychli, že nadešla doba jejich vysvobození nebo aspoň úlevy. Ale po nějakém čase prý se začaly dít divné věci: každou noc bylo slyšet hrozný řev na hrázi rybníka u Postřelmova. Když to nebralo konce, šlo se pár mužů podívat, co se tam děje. Vrátili se odtud celí vyplašení a vyprávěli, co spatřili:

To prý Tunkl byl zapřažen v dřevěném pluhu a čert s ním oral hráz rybníka. Když málo táhl, čert ho mrskal bičem. A sám Tunkl ho pobízel:

„Švihni, jenom švihni - jak jsem já švihal, sekni, jenom sekni - jak jsem já sekal!“

Tak oral čert s Tunklem každou noc, od půlnoci do jedné. Každé ráno hleděli Postřelmovští s hrůzou na rozoranou hráz. Co když přijde velká voda a protrhne ji? Hledali pomoc proti Tunklovi. Ale kdo spraví něco proti čárům? V jedné vesnici žil pastýř a ten prý uměl víc, než jen chleba jíst. Znal léčivé byliny, zaříkal nemocný dobytek a dovedl prý odvádět i těžké bouřky od kraje. Šli za ním a prosili ho, aby jim nějak pomohl. Pastýř je poslouchal a potom povídal:

„To bude dost těžká věc- ale pokusím se o to.“

Vyjel o půlnoci na koni, kterému dal obrátit podkovy, sám na něm seděl obráceně - hlavou k ocasu. Přijel k rybníku a zaříkal, zaklel Tunkla na pustou Kaní horu. Podařilo se! Od té chvíle řev a křik u postřelmovského rybníka ustal, jako když utne.

Poddaní měli od zlého zemana pokoj, ale on musel za své skutky pykat dál. Jedou šel přes Kaní horu Hanus ze Lhoty a uviděl tam Tunkla, jak ještě s jedním neznámým řezali dřevo dřevěnou pilou. Pořád řezali a dřevo nikdy nepořezali.

„Copak tam dělá moje paní?“ ptal prý se Tunkl Hanuse. „Počkejte, já jí po vás pošlu něco od oběda.“

Podal Hanusovi cosi zabaleného v kůře. Hanus slíbil, že to Tunklové odevzdá. Šel s tím až do Brníčka. Paní rozdělala kůru a lekla se: bylo v ní pár kousků vařeného hada. Ale kdo by ho litoval? Měl, co si za svého živobytí zasloužil.