Šumpersko

Ve Žďáru přebývala za pradávných časů obří rodina. Bydleli ve velké jeskyni, do které by bylo vlezlo několik set lidí. Uprostřed měli ohnisko, kde si pekli lesní zvěř, někdy taky krávu nebo vola. To si koupili od sedláka a dobře zaplatili, neboť taky měli v jeskyni hromadu zlata. Spali na kožích a svítili si smolnými poleny.

Naposledy z té obří rodiny zůstal jenom jediný potomek - starý mládenec. Byl dobrák a hodně lenošný, ale vždyť ani dělat nepotřeboval. Malý človíček mu všecko udělal, protože pokaždé dobře zaplatil. Tak ho měli lidi dost rádi. Nejvíc s ním byl obeznámený pastýř z Hartíkova. Tomu prý jednou vypravoval:

„Mohl bych se oženit! V Branském lese je ještě jedna obryně a ta mně vzkázala. Ale dozvěděl jsem se, že je o moc starší než já a k světu nepodobná. Má prý vzhůru ohrnutý nos a na něm bradavici s fousem. Takovou škaredou si nevezmu - to radši budu do smrti sám!“

Pastýř jenom pořád kýval hlavou. Přisvědčoval, že má pravdu.

Nejvíc se obrovi líbilo ležet nahým břichem na holé rozpálené skále a nechávat si slunce pálit do zad. Na špici Šošoly ulomil kus skály a díru vyrašploval, aby si tu mohl pokládat bradu. Tu práci si udělal sám a tuze ho to těšilo. Ještě dneska by se díra našla, bude jen lesním mourem a hlínou zanesená. Lehával tam, dokud mu slunce svítilo do zad, a sám byl jako malá skalka. Vyspal se a potom smýšlel jenom na čertovinu. Číhal, až někdo půjde od Hostic k Hartíkovu nebo od Janášova k Rudě. To už míval ruku nachystanou. Jak se takový pocestný ohlédl nebo když šel zamyšlený, najednou chňap! Už ho držel obr v hrsti. Posadil si ho na dlaň, točil s ním a prohlížel si ho ze všech stran. Když se to stalo nějakému cizímu vandrovníkovi, který třeba o obrech ani jakživ neslyšel, ten se polekal! Třepal se mu na dlani strachy, aby ho nezakřoupl, a prosil, že je suchý, samá kost. Tomu se obr zasmál, postavil človíčka na zem a povídá:

„Běž, trpaslíčku, po svých! Já člověčinu nejím. To radši sním prase s kadečkou zelí.“

A vandrovník utíkal od Šošoly a honem si někde u potůčku vymáchal gatě…

Jednou stál obr na Šošole a rozhlížel se kolem dokola po dědinách. Najednou mu přišly oči na Strážnici a ještě kousek výš. „Copak se to tam na tom vrchu blýská?“ povídá si. Zaclonil si oči rukou a koukal ostřeji. Viděl, že je tam velká skála na té stojí cosi vysokého. „Copak to jenom může být?“ kroutil nad tím hlavou. „Musím se někoho optat, až půjde okolo.“

Tak ležel a číhal. Jak zahlédl člověka jít od Hartíkova, - chňap ho!

Posadil si ho na dlaň.

„Copak se to támhle za Strážnicí na tom kopci blýská?“ ptal se ho.

„Já to nevím, já nejsem zdejší.“

Byl to pacholek z hartíkovské rychty a šel do Hostic ke kovářovi. Byl z české strany, od Heřmanovic, a tady to neznal. Tak se obr nic nedozvěděl a číhal dál. Odpoledne popadl jednoho človíčka, šel s jakousi ženskou od Janášova k Rudě.

„Ne - ne - nesežereš mě?“ třásl se človíček strachy a ženská se mu jenom smála.

„Nic ti neudělám! Ty jsi tady cizí, že mě neznáš?“ povídá obr.

„Su-su-su až od Jablonného a-a-a budu si brát toť Hanu Šafářovu z Hostyze. Byli jsme v Janášově zvát na svatbu.“

„Tak běž! Ty o tom nebudeš nic vědět.“

A posadil ho na zem. Nevěděl zas nic. Čekal dál. K večeru se od Rudy k Jonášovu šrákal starý žebrák Fousek. Obr ho dobře znal. Posadil si ho na dlaň. Věděl, že je hluchý jak poleno, tak na něho zařval!

„Ty, Fousku! Copak se to blyští támhle za Strážnicí?“

Fousek si dal ruku na ucho a povídá:

„Ja, milý brachu! Na mě musíš hlasitě. Já su drobek hluchý!“

Tak obr zařval víc:

„Copak se to tam blyští za Strážnicí?“ A ukazoval rukou.

„Cóoo? Klanicí? Vždyť jsem ti nic neudělal, že bys teda klanicí…“ a začal se strachy třepat, až se skulil s dlaně na zem. Utíkal ke smrčině - pryč!

Obr ho nechal. Věděl, že by se s ním nedomluvil. A Fousek v Janášově vypravoval každému koho potkal, že mu chtěl obr namlátit klanicí.

„Nic platné, budu se tam musit kouknout sám. Ti malí človíčci to myslím ani nevědí.“

Tak se ráno dal na cestu. Ještě se jednou na to místo ze Šošoly podíval a potom vykročil. Pár kroky byl na Humenci, poté na Skalce za chvilku u Hrubého Kamene. Čamp do potoka a už lezl vzhůru do Strážnice. Šel přes Kraví důl na Hora a oči měl pořád vykulené na ten vrch, co se to tam blyští.

Najednou mu pod nohama cosi křaplo. Kouká - co to? Ona to byla na čisto v dole mezi nohama schovaná dědina, jakživ o ní nevěděl. A on jim rozšlápl zvonici a rozdupl zvon na kusy! Nechtěl to udělat, ale už to bylo - málo platné! Však jim to tehdy zaplatil zlatem a ještě jim dal peníze, ať si dají dědinu pod klenbu, aby se to už podruhé nestalo. Oni si z opatrnosti dali uplést zvon proutěný, ale dědina není zaklenutá ještě podnes.

Obr spěchal dál, až o cosi zavadil šosem. Zůstal stát, kouká, co ti človíčci běží ke kostelu, a on jim utrhl věž s bání, jak o ni zaháčil šosem. Lidé povídají, že ji Švédi ustřelili nebo že shořela. Ale to není pravda. Obr toho litoval a zaplatil jim dobře zlatem. Jenže oni místo věže s bání vystavěli za to zlato faru a hospodu.

Obr udělal ještě pár dlouhých kroků a měl tu skálu s tím, co se na ní blyštělo, zrovna před nosem. Okukoval to ze všech stran a viděl, že velkými dírami do toho ti človíčci chodí a malými dírami koukají ven. Když se okolo dost naokouněl, popadl jednoho, dal si ho na dlaň a povídá mu:

„Človíčku, copak je to toťka na tom vrchu?“

Človíček se tuze polekal. Koukl se vzhůru na obra a když viděl, že ho nemíní sežrat, vzpamatoval se a vymekal ze sebe:

„To-to-to je raškovský hrad.“

„Tak! Hrad se tomu povídá?“ divil se obr. Postavil drvaře na zem a už se nedlel. Namířil si rovnou domů.

Když stál zase na Šošole, točil se dokola a povídá si: „Tady si postavím zrovna takový hrad. Hned ráno začnu.“

Ráno skoro vstal a začal snášet na Šošolu kamení ze všech stran. Nanosil ho velké hromady a potom začal stavět. Ale nedařilo se mu to. Co za den vystavěl, do rána se rozsypalo. Jakápak stavba bez malty? Nadělal jenom lidem, co měli pod Žďárem pole, hromadu škody. Potom ho napadlo, proč by mu to ti malí človíčci nemohli vystavět? Vždyť je přece viděl dole v dědinách takovou práci dělat. Peněz měl dost, tak se mu to podařit musí. Od té doby, co viděl hrad, už se mu do jeskyně nechtělo; chtěl bývat v hradě. Tak si lehl na Šošolu, hlavu si položil do díry, dal ruce k hubě jak trychtýř a křičel dolů do dědin:

„Človíčci! Potřebuji vás! Budeme stavět hrad. Všem dobře zaplatím, jenom přijděte a hodně moc.“

Jak to v Hosticích, Rudě, Hrabenově, Bohdíkově, ve Lhotě, Komňátce, Bartoňově, Radomilově, Olšanech a v ostatních dědinách slyšeli, celé houfy chlapců putovaly ke Žďáru. Zedníci, tesaři, stolaři, kováři, kameníci, klempíři, pokrývači - všichni přišli obrovi pomáhat stavět…