Šumpersko

Za starodávna bývali prý v našem kraji tři tuze podivní chlapi. Povídalo se, že jsou to tři čarodějníci. Jeden byl hospodský z Písařova, Vébr. Druhý mlynář Rabas z Výprachtic a třetí řezník Černý Nácek z Jakubovic. Bývali většinou u hospodského v Písařově pohromadě a tam se radívali, co zas udělají.

Tehdy byli u nás Švédi a táhli právě přes Písařov. Byl jich velký houf. Tři poslední vojáci skočili k Vébrovi přes plot a sebrali mu na dvoře ovci. Hospodský byl v lese, vyhlížel si dřevo. Jeho žena vojákům hrozila, ale oni na to nic nedali. Ovci chytli, jeden si ji hodil na ramena, otevřeli si u dvora vrata - a pryč. Tak hospodská honem poslala pohůnka za hospodářem do lesa, aby spěchal domů. Rabas byl zrovna u nich - číhal na roj - a pro Černého Nácka vzkázala taky.

Když se ti tři sešli, jenom na sebe koukli a už věděli, co budou dělat. Popadli hole a šli k Bušínu pod Očistec, tam ti vojáci tábořili. Ohně hořely, kuchaři vařili a vojáci dělali, co kdo chtěl. Viděli, že ovce tam ještě stojí živá, na kraji vozu uvázaná. Vébr ji poznal. Bez všeho ptaní ji odvázal a šli pryč. Když to vojáci zpozorovali, popadli pušky a začali za nimi střílet. Ale čerta jim udělali! Ti tři chytali kulky do rukou a házeli je vojákům zpátky. Kterou nechytli, ta se od nich odrazila jako od křemene a spadla na zem. Každou takovou sebrali a poslali ji taky nazpět. Najednou Rabas povídá: „Stát kamarádi! Dejte si pozor! Je mezi nimi jeden, který taky něco umí!“

Sotva to dořekl, heklo to ve starém Vébrovi. Popadl se za stehno a nahmátl kulku, co mu zůstala sedět pod kůží. Vytáhl z kapsy nůž, zaťal zuby a kulku ze stehna vyrýpl. „Potvůrka jedna!“ povídá, „zuby nemá, ale zahryzne se sakramentsky.“

Koukal na tu kulku, koukal, kroutil hlavou, divil se. „Hleďte, chlapci! Je ze skla a je na ní cosi vyrytého cizí řečí!“ Švédi nestříleli. Celí divní hleděli, jaký měla ta kulka účinek. Rabas se bouchl do čela a povídá: „Už vím, o co jde. Je to taková kulka, co se vždycky vrátí, když se netrefí.“ „Ale včil trefila a tak se teda nevrátí,“ povídá Vébr a strčil kulku do kapsy. „Včil jim to teprve jak se patří oplatíme.“

Natáhl ruku, cosi šeptal a celé švédské ležení zůstalo jako kamenné. Ti tři pomalu lezli kroutivou stezkou vzhůru na Očistec. Když došli navrch na rovinu, kousek před Čertovu bránu, koukali dolů a měli radost, že těm Švédům ukázali svou moc. Rabas potom natáhl ruku a celé ležení se zase pohnulo. A ti tři už slézali dolů k Písařovu.

Na druhý den šel Černý Nácek přes Očistec ze zabíjačky. Vydělal peníze, točil hůlkou, byl veselý. Zrovna když v Čertově bráně potkal švadronu kavaleristů. Hejtman zastavil koně a volal na něho: „Vodkad des, ty posel?“ Nácek mu odpověděl po císařovsku: „Cák je ti po tom, ty vosel? Já se tě taky neptám, kde jedeš.“ Hejtmanovi se zdála ta odpověď gróbská. Vytáhl šavli a hnal se na Nácka. On se ušklíbl a povídá: „Mně se zdá, že chceš, abych ti ukázal cestu z Písařova. No, to musíš počkat, až se vrátím,“ a šel dál. Celá švadrona stála očarovaná jako sochy. Nemohl žádný z nich ani hubu otevřít, žádný kůň ani kopytem hrábnout. Nácek seběhl z kopečka na Kocandu. Rabas seděl s hospodským ve výčepu a pro samý dým je nebylo ani vidět. Tak mu Nácek povídá, co se mu přitrefilo a co udělal.

„Jenom nespěchej!“ radil mu Rabas. „Toť si pěkně sedni, posvač, napij se a pak půjdeme na ten špás s tebou kouknout. Neboj se, neutečou!“ Tak se Nácek nasvačil a napil a potom se radili, co udělají, aby z toho špásu něco měli. Doradili se a šli k Čertově bráně. Tam stála švadrona s hejtmanem bez hnutí, bez řečí, jako kamenná. Rabas si stoupl před hejtmana a povídá: „Hodíš před sebe na silnici dvanáct tolarů a můžeš jet dál.“ Tak mu Nácek odčaroval jednu ruku. On chytl do kapsy, vytál všecko, co tam měl a hodil to na silnici. Potom mu dal Nácek po zádech tři rány hůlkou a tím byli všichni odčarovaní. Ujížděli k Bušínu, ani se nikdo z nich ohlédnout netroufal.

Ti tři kamarádi byli tuze chytří a ukázali mnohým svou moc. To byli poslední čarodějníci v našem kraji. Někteří se za ta léta všelicos od nich přiučili, ale bylo toho málo. To, co ti tři uměli to už nikdo po nich nedokázal.